Tři věci, kterým jsem přestala věřit

Jsou tři přesvědčení o autenticitě, která prostupují nejen psychologií, ale celou naší kulturou. Možná jim věříte taky. Já jsem jim věřila dlouho. A teprve když jsem na ně v rámci své tranzice narazila, začala jsem vidět, jak limitují nejen můj proces změny, ale i mou práci s klienty.

První mýtus: Autenticita jako odkrývání

Pravé já je skrytá ryzost pod vrstvami nánosů. Stačí ty vrstvy sundat – masky, obrany, socializaci – a objevíš, kdo opravdu jsi. Rogers mluvil o „pravém já“ – true self – jako o přirozených sklonech, které jsou v nás od začátku. Winnicott přidal nuanci o „falešném já“ jako ochranné fasádě. A i my v koučovací praxi často operujeme v tomto myšlenkovém rámci.

Ale pak přišel ten moment, kdy jsem stála před zrcadlem v šatech, s make-upem, s parukou – a říkala jsem si: „Tohle není odhalení něčeho, co tu bylo pod vrstvami. Tohle je tvorba.“ Neodhalovala jsem skrytou ženu. Stávala jsem se jí. Aktivně. Kreativně. S každým experimentem, s každým gestem, s každým novým způsobem, jak jsem se naučila mluvit, chodit, být ve světě. A to mě přivedlo k poznání, které od té doby nese mou praxi: Hledání autenticity není archeologie. Je to performance. Judith Butler píše o performativitě genderu – že náš genderový projev nevychází z nějaké vnitřní esence, ale vzniká skrz opakované akty. A já jsem si jistá, že to samé platí o autenticitě obecně.

Není „pravé já“, které čeká na odkrytí. Je jen proces – odvaha projevit se, citlivost naslouchat, co rezonuje, a pak znovu, znovu, dokola. Když sedím s klientem, který „hledá své pravé já“ – vnímám často, že ta metafora hledání ho paradoxně drží v pasivitě. Čeká vhled. Místo aby aktivně tvořil.

Druhý mýtus: Autenticita jako stálost

Pravé já je jedno a neměnné. Stačí najít „tu jednu pravdu“ o sobě – a pak u ní zůstat.

Tenhle mýtus jsem potřebovala rozbít, protože jinak bych se v tranzici zbláznila. Jak můžu být „stejná osoba“, když se celá měním? Když experimentuji s formami, které jsou každý den jiné? Když si jednou den připadám jako odvážná žena a druhý den jako vyděšená holka, která si jen „hraje na dospělou“?

A pak mi došlo: Umělec má různá období – modré, růžové, abstraktní, figurativní. A všechna jsou autentická, protože všechna nesou jeho rukopis, jeho jedinečný způsob vidění světa a reflektují jeho zkušenost. Winnicott i Rogers mluvili o true self jako o relativně stabilní struktuře. Ale já žiju každý den fakt, že autenticita není fixní – že ji konstruuji znovu a znovu.

A vidím, jak tento předpoklad o stálosti proniká i do naší práce. Klient se někdy drží rigidně jedné definice sebe – „jsem introvert“, „jsem kreativní typ“, „jsem lídr“ – a každé chování, které „nesedí“, vnímá jako vzdalování se od sebe sama. Ale můžete dnes být extravagantní diva a zítra šedá myš – a obojí autenticky. To, co spojuje vaše autentické projevy napříč časem, není jednotná forma, ale jednotící záměr. Odvaha být viditelní. Odvaha experimentovat. Citlivost k tomu, co rezonuje.

Třetí mýtus: Autenticita jako spontánnost

Autentické = přirozené, spontánní, nereflektované. Pokud něco záměrně konstruuješ, už to není opravdové.

Tohle byl možná nejtěžší mýtus k překonání. Jako trans žena jsem toho při objevování vlastní ženskosti musela hodně dohánět. Skoro všemu jsem se učila pozdě. O dvacet let později, než mé vrstevnice –  gestikulaci, tónu hlasu, způsobu chůze, make-upu… A pořád jsem slyšela ten vnitřní hlas: „To je přece fake. To není opravdové. To je jen hraní.“

Ale všechno, co děláme – způsob, jak se oblékáme, mluvíme, pohybujeme – je do určité míry konstruované. Performativní. A není na tom nic špatného. RuPaul řekl: „We were all born naked, everything else is drag.“ A já s ním souhlasím. Naopak. Performance  může být projevem laskavosti k sobě.  Projevem zájmu o to, co chcete sdělit. O to, jak chcete být ve světě. O to, kým chcete být. Někdy vnímáme spontánnost jako „autentičtější“ než záměrnou performance. A možná tím na klienty přenášíme určitý ideál, který je může limitovat.

Jak jsem vlastně hledala autenticitu: Acting out, acting in

Když jsem začínala svou tranzici, nemohla jsem prostě „být sebou“. Musela jsem se stát sebou. A ten proces měl svůj rytmus, který jsem časem začala rozpoznávat. Zkusila jsem něco – oblečení, make-up, způsob mluvení, gesto. Acting out. Odvaha ukázat něco navenek, i když jsem to ještě neuměla pojmenovat, i když jsem nevěděla, jestli to „jsem já“. A pak jsem poslouchala – co mi to vrací? Co rezonuje? Co se vrací jako „ano, tohle“? Co jako „ne, hledej dál“? Acting in. Naslouchání zrcadlení – od druhých, od zrcadla, od vlastního prožitku. A znovu. A znovu. Dokola. Acting out, acting in. Experimentovat a naslouchat. Odvaha a citlivost.

A tohle není jen úkol nějaké životní fáze. Je to způsob života.

Kohut psal o tom, jak potřebujeme zrcadlení od druhých, abychom vůbec mohli rozvinout smysl pro to, kdo jsme. A že to zrcadlení nepotřebujeme jen v dětství – potřebujeme ho pořád. Nemůžeš najít sebe jenom v hlavě, v izolaci reflexe. Musíš vyjít ven. Zkusit. Ukázat. A pak naslouchat.

Je to jako když umělec hledá formu. Zkouší, maže, kreslí znovu. A v tom procesu – ne před ním, ne pod ním – objevuje, co chce říct.

A pak jsem si uvědomila: Tohle není jenom trans zkušenost. Tohle je způsob, jak hledáme autenticitu všichni. Jenom u většiny lidí to zůstává neviditelné, protože jejich biologická výchozí nastavení víceméně odpovídají nitru. Ale ten proces – zkusím, poslechnu si, upravím, zkusím znovu – ten je univerzální.

Trans zkušenost jako zdroj vhledu

Chápu, že pro mnoho lidí může být trans zkušenost neintuitivní. To, že někdo potřebuje změnit tělo, aby našel sebe. To, že AI upravená fotka může být pravdivější než „přirozená“.

Ale právě různost zkušeností, kdekoliv ji nacházíme, přináší nový úhel pohledu. A vést klienta jinými cestami, než na které je jeho uvažování zvyklé  – to je přece esence naší práce.

Trans zkušenost přerámovává téma hledání sama sebe. Pro nás není možné se schovat za „přirozenost“ – naše cesta je zjevně konstruovaná, kreativní, odvážná. A možná právě proto můžeme přinést svědectví o něčem důležitém: Autenticita je konstruovaná. Je kreativní. Je odvážná. Pro všechny lidi, nejen pro nás.

Když klient mění kariéru, „přepisuje“ svou profesní identitu – je to ten samý proces acting out, acting in. Když klient mění styl oblékání po rozvodu, hledá novou formu sebevyjádření – jsou to experimenty s tím, co rezonuje. Když klient pracuje na „leadership presence“, konstruuje svou vnější prezentaci – je to záměrná tvorba autenticity. To všechno je ten samý proces. Jenom u trans lidí je viditelnější, protože nemůžeme předstírat, že jde o „přirozené odhalení“.

K čemu to vlastně je? Možná se ptáte, proč vám tohle všechno říkám. Určitě nemám ambici měnit váš způsob práce – vím, že máte své zkušenosti, svůj přístup, svou hloubku. Ale fascinuje mě, jak trans zkušenost může nabídnout jiný úhel pohledu na věci, které v koučování považujeme za samozřejmé.

Autenticita není o odkrývání, ale o tvorbě. Není o stálosti, ale o integritě v proměně. Není o spontánnosti, ale o záměrné, pečlivé práci na vlastním vyjádření. A náš úkol jako koučů je držet prostor, kde můžou naši klienti své já aktivně tvořit.

Protože možná právě v tomto prostoru – mezi odkrýváním a tvorbou, mezi stálostí a proměnou, mezi spontánností a záměrností – se odehrává něco zajímavého. Něco, co stojí za zkoumání.

A možná právě trans zkušenost – s její zjevnou konstruovaností, s její odvážnou kreativitou, s její záměrnou prací na formě – může být inspirací nejen pro práci s queer klienty, ale pro koučovací praxi obecně. Ne jako metoda k aplikaci. Ale jako perspektiva k uvažování. Já sama procházím tímto procesem každý den. A vím, že není cílová stanice nazvaná „autentická“. Je jen cesta – odvážná, kreativní, plná experimentů a naslouchání. Protože v tom procesu – ne před ním, ne pod ním – se stáváme sami sebou. Pořád dokola.

Každý den znovu.

Eliška Mynářová, queer terapeutka, koučka, členka EMCC

The post Autenticita jako téma v koučovací praxi appeared first on EMCC Czechia & Slovakia.

Podívejte se na rozhovor s prezidentkou EMCC Czech Republic. Radka je akreditovaná supervizorka a otázky o supervizi v koučování kladla Dana Kodešová.

The post O supervizi v koučování s Radomírou Gilarovou appeared first on EMCC Czechia & Slovakia.

Závěrečná část programu konference 7. června 2019 spojila zájemce o diskusi na téma: Koučování v ČR a role EMCC Czech Republic. Facilitace rozpravy se ujal Roman Chudoba, který zvolil při 16 účastnících formát Samoanské kruhy (viz např. https://docplayer.cz/1518870-Metodicky-material-k-treninku-komunikacni-dovednosti-participacni-procesy-zapojovani-verejnosti-vedeni-pracovnich-skupin.html).

Uprostřed kruhu všech účastníků byly umístěny 4 židle pro dobrovolné zájemce o vedení rozpravy. Každý z vnějšího kruhu mohl kdykoli zaujmout některou z volných židlí, nebo poklepem na rameno diskutujícího účastníka požádat o uvolnění místa. Rozprava trvala 2,5 hodiny.

Po nezbytném kroku kontrahování byli všichni účastníci požádáni o navržení témat. Tento dotaz přinesl celé spektrum námětů jako např. potřeba a význam akreditace, garance kvality koučování, význam koučování ve společnosti, budování komunity profesionálních koučů. Následně byli účastníci vyzváni, pokud chtějí své téma diskutovat, aby zaujali jedno z volných míst uprostřed kruhu.

Na základě proběhlých diskusí byli účastníci rozděleni do čtyř skupin a požádáni o definování souhrnných témat. Zde jsou závěry, které jsou publikovány se souhlasem všech zúčastněných:

• Koučování má mnoho podob a tento termín může být použit pro označení řady aktivit. Diskutující zástupci se kloní k otevřenému inkluzivnímu přístupu ke všem metodám a postupům, které jsou v souladu s Globálním etický kodex pro kouče a mentoryhttp://www.emcc-czech.cz/standardy-etika/eticky-kodex/a odpovídají Kompetenčnímu rámci EMCC http://www.emcc-czech.cz/standardy-etika/kompetencni-model/.
• Díky nejrůznější praxi koučování mohou někteří klienti získat negativní zkušenost ze způsobu práce kouče nebo z výsledků odborně nezpůsobilého kouče. Proti těmto zkušenostem bychom se za EMCC Czech Republic neměli přímo vymezovat, ale trpělivě nabízet vlastní profesionální přístup a přispívat k pozitivní zkušenosti klientů. Nabízet pozitivní příklady.
• Tak jako v řadě jiných oborů, kvalita si svou cestu najde. Proto by členové EMCC měli přistupovat k projevům malpraxe s klidem a vnitřním přesvědčím o nutném čase pro růst a zrání oboru.
• EMCC Czech Republic by mělo usilovat o prezentaci koučovacích přístupů v nejrůznějších oblastech lidské činnosti a organizovánís tím, že koučování kromě přínosu pro jednotlivce může mít ohromný přínos a přesah pro společnost jako celek.
• Citlivě pak brát v potaz očekávání a potřeby různých cílových skupin(XYZ, multigenerační skupiny, politika, podpůrné a pomocné organizace, státní správa a místní samospráva…)

Zpracovali: Roman Chudoba, Radka Gilarová

The post Z dialogu na závěr konference 2019 appeared first on EMCC Czechia & Slovakia.

EMCC Czech Republic začalo pomáhat aktivním studentům medicíny objevovat sílu koučovacího přístupu ve vedení lidí. Prvním krokem byl volitelný workshop vedený Radkou Gilarovou v rámci rozvojové části Valné hromady IFMSA (International Federation of Medical Students Associations) konané 5. – 7. dubna 2019 v Olomouci. IFMSA je nezávislou institucí zastřešující 135 členských organizací s více než 1,5 miliónem studentů lékařství ze celého světa. Oficiálně je uznávána Organizací spojených národů (OSN) a Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako mezinárodní fórum studentů medicíny.

Základním posláním IFMSA je prohlubovat mezinárodní spolupráci mezi studenty medicíny s cílem zlepšit jejich schopnosti a dovednosti a přispět k povědomí o zásadních problémech zdraví celého světa podle hesla „Think globally, act locally“. Náplní práce IFMSA je pořádání výměnných stáží pro studenty a organizace projektů, pomocí kterých šíří osvětu mezi veřejnost všech věkových skupin. Součástí IFMSA je tréninková sekce (Training division). Jejím hlavním úkolemje rozvíjet členy a pomáhat jim s osobním rozvojem, jednáním ve složitých situacích, prevencí syndromu vyhoření, posilováním osobní motivace a také vedením a koordinací pracovních týmů.

EMCC Czech Republic a IFMA Czech Republic se dohodly na prozkoumání možností spolupráce. Vyzýváme proto naše členy, aby se přidali tím, že nabídnou „pro bono“ své služby těmto aktivním studentům. Zkušenost Radky Gilarové v Olomouci potvrzuje, že studenti z IFMSA jsou pozitivně naladění mladí lidé, vnímaví a rychlí v učení, zodpovědní a akční. Uvědoměle pracují na tom stát se novou generací lékařů s mnohem širším záběrem než jen kvalitními odbornými znalostmi. Vybavit tyto studenty základy koučovacího přístupu pro vedení jejich pracovních týmů znamená skvělou investici pro budoucnost v oblasti zdraví, jedné z nejvyšších lidských hodnot.

Radka Gilarová
EMCC Czech Republic

The post Studenti medicíny z IFMSA poznávají koučovací přístup appeared first on EMCC Czechia & Slovakia.