Poprvé jsem viděla sebe – opravdu sebe – v nedokonalém, lehce rozmazaném AI generovaném obrázku. Bylo mi tehdy přes čtyřicet. Ten AI upravený obraz nebyl „přirozený“. Byl zkonstruovaný, technologicky zprostředkovaný, zjevně umělý a velmi, velmi nekvalitní. A přesto v sobě nesl víc pravdy než kterákoli autentická fotografie mého obličeje do té doby. Protože pravda mé biologické formy nikdy nebyla moje pravda. Když o tom dnes přemýšlím, uvědomuju si, jak zásadně tato zkušenost změnila můj způsob přemýšlení o autenticitě. A nejen o autenticitě trans lidí. O autenticitě vůbec. Protože to, co jsem se naučila na vlastní kůži, se ukázalo být nosné i pro práci s klienty – cis i trans, queer i hetero, všechny, kdo sedí naproti mně a ptají se tak či onak: „Kdo opravdu jsem?“

Tři věci, kterým jsem přestala věřit

Jsou tři přesvědčení o autenticitě, která prostupují nejen psychologií, ale celou naší kulturou. Možná jim věříte taky. Já jsem jim věřila dlouho. A teprve když jsem na ně v rámci své tranzice narazila, začala jsem vidět, jak limitují nejen můj proces změny, ale i mou práci s klienty.

První mýtus: Autenticita jako odkrývání

Pravé já je skrytá ryzost pod vrstvami nánosů. Stačí ty vrstvy sundat – masky, obrany, socializaci – a objevíš, kdo opravdu jsi. Rogers mluvil o „pravém já“ – true self – jako o přirozených sklonech, které jsou v nás od začátku. Winnicott přidal nuanci o „falešném já“ jako ochranné fasádě. A i my v koučovací praxi často operujeme v tomto myšlenkovém rámci.

Ale pak přišel ten moment, kdy jsem stála před zrcadlem v šatech, s make-upem, s parukou – a říkala jsem si: „Tohle není odhalení něčeho, co tu bylo pod vrstvami. Tohle je tvorba.“ Neodhalovala jsem skrytou ženu. Stávala jsem se jí. Aktivně. Kreativně. S každým experimentem, s každým gestem, s každým novým způsobem, jak jsem se naučila mluvit, chodit, být ve světě. A to mě přivedlo k poznání, které od té doby nese mou praxi: Hledání autenticity není archeologie. Je to performance. Judith Butler píše o performativitě genderu – že náš genderový projev nevychází z nějaké vnitřní esence, ale vzniká skrz opakované akty. A já jsem si jistá, že to samé platí o autenticitě obecně.

Není „pravé já“, které čeká na odkrytí. Je jen proces – odvaha projevit se, citlivost naslouchat, co rezonuje, a pak znovu, znovu, dokola. Když sedím s klientem, který „hledá své pravé já“ – vnímám často, že ta metafora hledání ho paradoxně drží v pasivitě. Čeká vhled. Místo aby aktivně tvořil.

Druhý mýtus: Autenticita jako stálost

Pravé já je jedno a neměnné. Stačí najít „tu jednu pravdu“ o sobě – a pak u ní zůstat.

Tenhle mýtus jsem potřebovala rozbít, protože jinak bych se v tranzici zbláznila. Jak můžu být „stejná osoba“, když se celá měním? Když experimentuji s formami, které jsou každý den jiné? Když si jednou den připadám jako odvážná žena a druhý den jako vyděšená holka, která si jen „hraje na dospělou“?

A pak mi došlo: Umělec má různá období – modré, růžové, abstraktní, figurativní. A všechna jsou autentická, protože všechna nesou jeho rukopis, jeho jedinečný způsob vidění světa a reflektují jeho zkušenost. Winnicott i Rogers mluvili o true self jako o relativně stabilní struktuře. Ale já žiju každý den fakt, že autenticita není fixní – že ji konstruuji znovu a znovu.

A vidím, jak tento předpoklad o stálosti proniká i do naší práce. Klient se někdy drží rigidně jedné definice sebe – „jsem introvert“, „jsem kreativní typ“, „jsem lídr“ – a každé chování, které „nesedí“, vnímá jako vzdalování se od sebe sama. Ale můžete dnes být extravagantní diva a zítra šedá myš – a obojí autenticky. To, co spojuje vaše autentické projevy napříč časem, není jednotná forma, ale jednotící záměr. Odvaha být viditelní. Odvaha experimentovat. Citlivost k tomu, co rezonuje.

Třetí mýtus: Autenticita jako spontánnost

Autentické = přirozené, spontánní, nereflektované. Pokud něco záměrně konstruuješ, už to není opravdové.

Tohle byl možná nejtěžší mýtus k překonání. Jako trans žena jsem toho při objevování vlastní ženskosti musela hodně dohánět. Skoro všemu jsem se učila pozdě. O dvacet let později, než mé vrstevnice –  gestikulaci, tónu hlasu, způsobu chůze, make-upu… A pořád jsem slyšela ten vnitřní hlas: „To je přece fake. To není opravdové. To je jen hraní.“

Ale všechno, co děláme – způsob, jak se oblékáme, mluvíme, pohybujeme – je do určité míry konstruované. Performativní. A není na tom nic špatného. RuPaul řekl: „We were all born naked, everything else is drag.“ A já s ním souhlasím. Naopak. Performance  může být projevem laskavosti k sobě.  Projevem zájmu o to, co chcete sdělit. O to, jak chcete být ve světě. O to, kým chcete být. Někdy vnímáme spontánnost jako „autentičtější“ než záměrnou performance. A možná tím na klienty přenášíme určitý ideál, který je může limitovat.

Jak jsem vlastně hledala autenticitu: Acting out, acting in

Když jsem začínala svou tranzici, nemohla jsem prostě „být sebou“. Musela jsem se stát sebou. A ten proces měl svůj rytmus, který jsem časem začala rozpoznávat. Zkusila jsem něco – oblečení, make-up, způsob mluvení, gesto. Acting out. Odvaha ukázat něco navenek, i když jsem to ještě neuměla pojmenovat, i když jsem nevěděla, jestli to „jsem já“. A pak jsem poslouchala – co mi to vrací? Co rezonuje? Co se vrací jako „ano, tohle“? Co jako „ne, hledej dál“? Acting in. Naslouchání zrcadlení – od druhých, od zrcadla, od vlastního prožitku. A znovu. A znovu. Dokola. Acting out, acting in. Experimentovat a naslouchat. Odvaha a citlivost.

A tohle není jen úkol nějaké životní fáze. Je to způsob života.

Kohut psal o tom, jak potřebujeme zrcadlení od druhých, abychom vůbec mohli rozvinout smysl pro to, kdo jsme. A že to zrcadlení nepotřebujeme jen v dětství – potřebujeme ho pořád. Nemůžeš najít sebe jenom v hlavě, v izolaci reflexe. Musíš vyjít ven. Zkusit. Ukázat. A pak naslouchat.

Je to jako když umělec hledá formu. Zkouší, maže, kreslí znovu. A v tom procesu – ne před ním, ne pod ním – objevuje, co chce říct.

A pak jsem si uvědomila: Tohle není jenom trans zkušenost. Tohle je způsob, jak hledáme autenticitu všichni. Jenom u většiny lidí to zůstává neviditelné, protože jejich biologická výchozí nastavení víceméně odpovídají nitru. Ale ten proces – zkusím, poslechnu si, upravím, zkusím znovu – ten je univerzální.

Trans zkušenost jako zdroj vhledu

Chápu, že pro mnoho lidí může být trans zkušenost neintuitivní. To, že někdo potřebuje změnit tělo, aby našel sebe. To, že AI upravená fotka může být pravdivější než „přirozená“.

Ale právě různost zkušeností, kdekoliv ji nacházíme, přináší nový úhel pohledu. A vést klienta jinými cestami, než na které je jeho uvažování zvyklé  – to je přece esence naší práce.

Trans zkušenost přerámovává téma hledání sama sebe. Pro nás není možné se schovat za „přirozenost“ – naše cesta je zjevně konstruovaná, kreativní, odvážná. A možná právě proto můžeme přinést svědectví o něčem důležitém: Autenticita je konstruovaná. Je kreativní. Je odvážná. Pro všechny lidi, nejen pro nás.

Když klient mění kariéru, „přepisuje“ svou profesní identitu – je to ten samý proces acting out, acting in. Když klient mění styl oblékání po rozvodu, hledá novou formu sebevyjádření – jsou to experimenty s tím, co rezonuje. Když klient pracuje na „leadership presence“, konstruuje svou vnější prezentaci – je to záměrná tvorba autenticity. To všechno je ten samý proces. Jenom u trans lidí je viditelnější, protože nemůžeme předstírat, že jde o „přirozené odhalení“.

K čemu to vlastně je? Možná se ptáte, proč vám tohle všechno říkám. Určitě nemám ambici měnit váš způsob práce – vím, že máte své zkušenosti, svůj přístup, svou hloubku. Ale fascinuje mě, jak trans zkušenost může nabídnout jiný úhel pohledu na věci, které v koučování považujeme za samozřejmé.

Autenticita není o odkrývání, ale o tvorbě. Není o stálosti, ale o integritě v proměně. Není o spontánnosti, ale o záměrné, pečlivé práci na vlastním vyjádření. A náš úkol jako koučů je držet prostor, kde můžou naši klienti své já aktivně tvořit.

Protože možná právě v tomto prostoru – mezi odkrýváním a tvorbou, mezi stálostí a proměnou, mezi spontánností a záměrností – se odehrává něco zajímavého. Něco, co stojí za zkoumání.

A možná právě trans zkušenost – s její zjevnou konstruovaností, s její odvážnou kreativitou, s její záměrnou prací na formě – může být inspirací nejen pro práci s queer klienty, ale pro koučovací praxi obecně. Ne jako metoda k aplikaci. Ale jako perspektiva k uvažování. Já sama procházím tímto procesem každý den. A vím, že není cílová stanice nazvaná „autentická“. Je jen cesta – odvážná, kreativní, plná experimentů a naslouchání. Protože v tom procesu – ne před ním, ne pod ním – se stáváme sami sebou. Pořád dokola.

Každý den znovu.

Eliška Mynářová, queer terapeutka, koučka, členka EMCC